Historie

Nejlepší zvuk je na kolejích
Je to nejdéle fungující rockový klub v Praze a nejspíš i v republice. Klub 007 Strahov, který slaví půlstoletí, vždy přitahoval fajnšmekry i podivíny se specifickým vkusem. Populární Sedmička se stala domovem žánrům, jako je punk, hip hop, hard core, ska, reagge nebo rockabilly. V rámci oslav se na Strahov vrátí kapely, které tam vyrostly.

„Na Sedmičce prošly akce, které by jinde byly naprosto nemyslitelné. Byl to jeden z nejsvobodnějších klubů v Praze a to především díky lidem, kteří se tam scházeli a stáli o progresivnější muziku,“ vzpomíná hudební publicista Jiří Černý na dobu, kdy na Strahově pořádal své poslechové pořady. V roce 1978 musel odejít z klubu Tesla v Čáslavské ulici, poté, co si při jednom vystoupení rýpl do Anticharty, a nové útočiště našel právě na Strahově. „V publiku seděl nějaký estébák, práskl to a rok jsem nemohl veřejně vystupovat. Ladislav Kantor, vedoucí C&K Vocal, proto s vedoucím Sedmičky dojednal, že bych tam mohl vystupovat v termínech, kdy měl hrát právě Kantor,“ popisuje Černý svou cestu na Strahov.

Mezi paneláky strahovských kolejí panovala volnější atmosféra i za tuhé normalizace a Černý tam podle vlastních slov zažíval téměř absolutní svobodu stejně jako C&K Vocal, Vladimír Mišík nebo Petr Skoumal, kteří tam tehdy vystupovali také. „Bylo to zvláštní prostředí. Mezi návštěvníky popíjeli a tančili svazáci, kteří se na programu nijak nepodíleli.

O všem ale věděli, akce totiž probíhaly pod jejich záštitou,“ diví se hudební publicista a dodnes nechápe, že nepřišlo žádné udání. „Připadá mi samozřejmé, že někdo ze studentů spolupracoval s StB, jinak si to ani nedovedu představit. Malér tohoto typu přesto nikdy nenastal. Na Sedmičce se děly takové nepochopitelné věci a o žádném udání na StB nevím,“ vzpomíná Černý a rozvolněnou atmosféru přičítá studentskému prostředí, odvaze zainteresovaných a také takzvaným Strahovským událostem, které byly jednou z předzvěstí Pražského jara.

Chceme světlo!

Když se potemnělá Praha začínala na podzim 1967 rozsvěcet, na strahovských kolejích zpravidla vypadla veškerá elektřina a vše se ponořilo do tmy. Frustrovaní studenti se jednoho dne sešli na betonovém prostranství a pamětníci vzpomínají, jak kdosi v davu zakřičel: Jdeme to říct Tondovi! Přibližně dva tisíce mladých lidí se vydalo směrem na Hrad, kde úřadoval prezident Antonín Novotný. Cestou skandovali: Chceme světlo!, až je poblíž Hradu rozehnala Státní bezpečnost, která si na ně následně počíhala i na Strahově. Nabuzení policisté s pendreky ignorovali (tehdy uznávanou) akademickou svobodu a studenty pronásledovali až do pokojů.

Několik jich bylo ošklivě zraněno, události pronikly do médií a brutalitu zásahu odsoudili akademici i veřejnost. „Je to pouze má domněnka, nemusí to tak být, nicméně pražské partajní orgány měly ze studentů trochu nahnáno,“ přemýšlí Černý.

Faktem zůstává, že Sedmička byla v sedmdesátých letech spolu s Junior klubem Na Chmelnici nejprogresivnějším a nejaktivnějším prostorem v Praze a sloužila jako bezpečný přístav umělcům, kteří se ocitli v nepřízni režimu. Jedním z nich byl i kytarista Luboš Andršt, který na Strahově nejen koncertoval, ale také zkoušel. „Na Sedmičce jsem prožil kus života především s kapelou Energit, která byla v hledáčku tehdejšího režimu mimo jiné kvůli anglicky zpívaným textům a prozápadní hudební orientaci,“ vzpomíná Andršt a klub přirovnává k ostrovu svobody.

Nebylo to hned, hudební trendy ale přece jen „protekly“ skulinami v železně oponě a na Strahově začal blues a jazz rock střídat neurvalý punk. V české podobě ukřičeného žánru přitom suterén kolejí ČVUT sehrál významnou roli.

Hra na VIP

„Když jsme tam chtěli udělat první zkoušku, správci hudební aparatury nás vůbec nechtěli pustit dovnitř. Byli to studenti elektrotechnické fakulty, takže elektrikáři s diplomem, a nechtěli se votravovat s nějakejma blbama ze stavárny,“ vzpomíná Michal Pixa na první zkoušku Visacího zámku. Ty nakonec kapela absolvovala pouze dvě a už 7. prosince 1982 si Visací zámek odbyl premiéru, na Sedmičce zazněl i legendární Traktor, který Michal Pixa se zpěvákem Janem Haubertem napsali o několik pater výš, kde bydleli.

Jejich soubor s klubem brzy srostl a svérázní studenti se stali maskoty tepajícího podniku, kde téměř každý den probíhal rockový koncert nebo poslechový večer. „Na všechny ty koncerty jsme nadšeně chodili a postupem času jsme se stali nedílnou součástí klubu. Vedli ho totiž taky kluci ze stavárny a byli náležitě hrdí, že avantgardní soubor Visací zámek pochází ze stejné fakulty,“ vzpomíná Pixa, který začal ve studentském klubu hrát s kolegy hru na VIP.

Chlapci z Visacího zámku nikdy nemuseli stát ve frontě, přímo před pódiem měli připravena dvě velká křesla a barmani jim okázale nosili lahvová piva až pod nos. „Profesionální muzikanti hrající dva metry před námi z toho byli pěkně nervózní. Byla to velká prdel a divadýlko pro všechny,“ směje se Pixa a připojuje další z mnoha vzpomínek, které vykreslují jedinečnost strahovského doupěte.

Kolem roku 1983 tam potkal nesmělou mladou zpěvačku, jmenovala se Bára Basiková a zrovna začínala s kapelou Precedens. Nikdo z Visacího zámku tehdy zásadně nesundával černé brýle a velký kabát, takzvaný huberťák, a to ani v horku nebo naprosté tmě. „Vzali jsme ji po zkoušce k baru a měla z nás dost vítr. Tehdy jsem jí řekl, a možná snad i věštil, že je dost dobrá zpěvačka a jednou bude slavná,“ vypráví Pixa, jak Basikovou požádal o její první podpis, který byl zároveň jeho posledním. „Dodnes ho někde mám, i když autogramy vůbec nesbírám,“ vysvětluje Pixa.

Nová vlna, nová doba

Strahovský klub se brzy po otevření vyprofiloval jako živý kulturní prostor, který ignoroval žánrové předsudky i umělé trendy a zároveň poskytoval útočiště muzikantům ohledávajícím neprobádaná území. „Sedmička byla kultovním klubem, kdo tam nehrál, ten neexistoval. A my jsme měli to štěstí dokonce několikrát,“ vzpomíná Basiková na zásadní koncerty počáteční éry Precedens, kteří do strahovského suterénu přinesli melancholické tóny nové vlny. Basiková se k Precedens přidala v létě 1982 a její vysoký a školený hlas umocňoval pnutí v textech Jana Hedla, jemuž nikdo neřekl jinak než Sahara. Snad i proto, že býval vyprahlý jako poušť a bylo o něm známo, že svou žízeň tišil alkoholem. Díky tomu ostatně na Sedmičce vznikla i raritní nahrávka Precedens.

„Sahara se rád napil a mezi písničkami na pódiu pak hodně básnil, což bylo v rámci totalitního režimu dost na hraně nebo spíš za ní,“ vzpomíná Basiková na koncert, který si několik lidí nahrálo, a vznikl tak kuriózní a „zakázaný“ záznam, který se organicky šířil. Basiková na Sedmičce párkrát zahrála také se Stromboli a s režisérem hercem Zdeňkem Suchým v klubu natáčela epizodu dokumentárního seriálu Bigbít. „Taková atmosféra, šílenej nával lidí, emoce, to se dělo jenom tam,“ vzpomíná s dojetím. Přes všechnu rozjitřenou atmosféru, nebo spíš právě pro ni, ale došla Svazu socialistické mládeže v roce 1986 s alternativou trpělivost.

Boj o svobodný prostor

Klub stále fungoval jako studentský, na vysokoškolskou průkazku bylo ale možné přivést doprovod a nastavená pravidla se všelijak obcházela. O některých večírcích věděli jen zasvěcení, občas se uspořádala „černá“ diskotéka, kde hrála hlavně hudba ze Západu, a na Strahov se začali sjíždět pankáči z celé Prahy a vlastně i republiky. To všechno nakonec vyústilo v policejní zásah, po kterém četníci zapečetili dveře páskou, kompletní vedení klubu dostalo vyhazov a poprvé v historii bylo na několik měsíců zavřeno. Do výběrového řízení, které následně vyhlásila Správa kolejí a menz, se přihlásilo několik skupin studentů, jejich představy o budoucnosti Sedmičky se ale zásadně lišily.

Atmosféra byla napjatá a po znovuotevření dokonce přišlo udání o zpronevěře. Jakkoli tohle handrkování vypadá nedůležitě, právě tehdy se povedlo Sedmičku ubránit před proměnou v další banální diskotéku a nakonec navázat na tradici prostoru otevřeného alternativní kultuře.

Svou roli v tom sehrálo i vznikající Rádio Strahov, noví provozovatelé pozvali respektované hudební publicisty, své pořady zde uváděl Jan Rejzek i Josef Vlček, na okamžik se vrátil také Jiří Černý. Na Sedmičce opět začaly vystupovat soubory nezávislé pražské scény a v programu se střídaly kapely jako Laura a její tygři, Už jsme doma, Garáž, Psí vojáci, Dunaj, Krausberry, Švihadlo a další. Právě v této době začal strahovský klub spravovat Ivo Kučera, který ho jako „muž v pozadí“ provozuje dodnes.

Ústředna strahovské revoluce
Na sklonku osmdesátých let se poměry na Sedmičce začaly opět „nebezpečně“ uvolňovat, před klubem vyrostla skateboardová rampa, což se zásadně podepsalo na složení návštěvníků, hrála tvrdá kytarová hudba, na svazáctví se kašlalo, místo represí ale přišla sametová revoluce. V listopadu do klubu přiběhlo několik lidí, že se dole na Národní třídě „něco“ děje, a Sedmička se rychle proměnila v základnu strahovských studentů. Probíhaly zde diskuse, čtení i koncerty a pevná linka v kanceláři klub proměnila v informační centrum. Díky telefonu byli studenti v kontaktu s těmi, kteří se ve sněhové kalamitě rozjeli do všech koutů republiky vysvětlovat rodičům, že věci nejsou tak, jak je prezentují média.

Události roku 1989 znamenaly pro Sedmičku zásadní změny. Po privatizaci strahovských klubů (viz Život na Strahově) se z nich naprosto vytratili studenti, které se i přes snahu provozujících už nikdy nepovedlo znovu zapojit. I Sedmička se nadobro odtrhla od biorytmu studentského života. Díky své historii naštěstí byla předurčena k tomu, aby otevřela náruč novým a vzrušujícím žánrům, jež hladoví posluchači začali s gustem absorbovat i interpretovat. Na diskotékách Pavla Kracíka a následně i Josefa Sedloně se kytarová hudba začala přirozeně mísit s industriálem a taneční hudbou.

Novou energii přinesl na Strahov v roce 1991 Robert Vlček, toho času zpěvák a kytarista Kritické situace, dnes zavedený promotér, který má za sebou koncerty kapel jako My Chemical Romance, Simple Plan, Chumbawamba, Offspring a nespočet dalších. Jeho přičiněním se stal klub základnou hardcoru, který se tehdy těšil stále větší popularitě a vystupovaly tam kapely jako Agnostic Front, At The Drive In, Madball nebo Refused, jimž by kapacita klubu dnes těžko stačila. Tato vlna opadla až kolem roku 1997 s nástupem elektronické hudby a techna, jemuž velká část fanoušků hardcoru propadla.

Zvuky metání dlažebních kostek

Spolu s hlučným a energickým žánrem se na Sedmičku dostal zvukař Pavel „Kuře“ Hejč, který je dodnes klíčovou postavou klubu. Právě díky němu se může podnik pyšnit „nejlepším zvukem v Praze“, a jakkoli tahle hláška může znít nabubřele, byli to návštěvníci a muzikanti (často i ti zahraniční), kteří ji začali používat tak často, až se proměnila v obecnou pravdu. „Žasl jsem nad nasazením kapely i nad fyzickým projevem posluchačů. Podobný hudební styl jsem do té doby nezvučil, a proto jsem si nebyl jist, zda je ozvučení kvalitní,“ vzpomíná Hejč, známý také jako precizní kytarista metalových Vitacit, na svou strahovskou premiéru z 11. května 1991, kdy zvučil kalifornské Assassins of God.

Robert Vlček ho tehdy ujistil, že přesně takhle má takový koncert znít, a Hejčovy služby si hned objednal na další týden. „Podobná situace nastala na koncertu GNU počátkem devadesátých let, kdy mě nadšený fanoušek přišel ujistit, že zvuk připomínající výrobní halu Šroubárny Libčice je naprosto v pořádku,“ líčí Hejč, jehož díky žánrové explozi v následujících let čekalo ještě mnoho momentů, který by jinde zažil těžko. „Jedna ze silných vzpomínek pochází z období industriálních koncertů, kdy zahraniční performer během své produkce vyndal z batohu dlažební kostky a začal je metat po klubu,“ uzavírá.

Tady jsem doma

V první polovině devadesátých let Sedmička nabízela žánry, které v Československu teprve čekaly na své objevení i průniky s mainstreamem. Kouzlo klubu dodnes spočívá v absenci stálého dramaturga, program totiž tvoří spřátelené party promotérů a hudebních fajnšmekrů, kteří svému žánru rozumějí jako málokdo. Sedmička pomáhala českému publiku objevovat kouzlo ska a reggae stejně jako nezávislé kytarové hudby, klub za svůj domov rychle přijala také rodící se hiphopová komunita.

Sobotní dýchánky Josefa Sedloně se po deseti letech vyčerpaly a v roce 1997 je vystřídal DJ Orion. K tomu se brzy přidali Wich, Weck a další DJs a vznikla dlouhá tradice sobotních hiphopových mejdanů. Po prvním ročníku hiphopového spektáklu Kick the Shit, který hostila Roxy v roce 1998, bylo jasné, že Sedmička svou kapacitou nemůže poptávce po hip hopu stačit, a Orion s Vladimírem dnes o Sedmičce mluví jako o klubovně případně výběhu pro zvěř, v němž se pořádaly především večírky. Přesto zde proběhlo první veřejné vystoupení Indy & Wich.

„Na kratičký moment v historii tuzemské hiphopové kultury na Sedmičce žila ta vysněná hiphopová kultura ve své komplexnosti,“ popisuje Vladimír 518. Na Strahově se organicky potkaly všechny čtyři základní elementy hip hopu – za gramofony probíhal DJing, do mikrofonů se rapovalo, na parketu se trumfovali tanečníci brake dance a do toho se tam každou sobotu scházela kompletní pražská graf ti scéna. „V jednu chvíli tam žila ideální oldschoolová hiphopová kultura tak jak ji známe ze starých newyorských lmů,“ vzpomíná Vladimír 518. Organický podnik typu Klub 007 Strahov samozřejmě potkalo několik krušných chvil. V roce 2001 zažil požár, problémy s hlukem několikrát vyústily v akutní hrozbu uzavření. Pokaždé se ale za „svůj“ klub postavili hudebníci i návštěvníci a formou bene čních koncertů mezi sebou dokázali vybrat dostatek nančních prostředků, jimiž alternativní prostory zrovna neoplývají.

Strahovská Sedmička zasáhla do života mnoha umělcům, i když jim pak třeba úplně zmizela z očí. Bára Basiková i Jiří Černý byli upřímně překvapení, že stále funguje, a udělalo jim to radost. Černý se dokonce se svou Antidiskotékou na Strahov po více než třiceti letech vrátí stejně jako mnoho kapel, které „na kopci“ vyrůstaly. Hlavní část oslav proběhne na podzim, zahrají mimo jiné Visací zámek, Wohnout nebo Už jsme doma. Kompletní program bude znám během května.

Když jsme se v rámci oslav padesátin klubu ponořili i do jeho lehce zamlžených prvních let, vyšlo najevo, že fungoval už od zimy roku 1968, a padesátku tak vlastně měl slavit už loni. Právě taková překvapení ale k legendě jménem Klub 007 Strahov patří.

Život na Strahově

Strahovské koleje byly vybudovány v letech 1964 až 1965 na místě šaten všesokolských sletů. V letních měsících sloužily panelové domy jako ubytování pro turisty z celého světa, po roce 1968 především ze zemí Sovětského svazu. Studentský komplex tvoří dvanáct bloků, podle nichž se jmenují i studentské kluby. Některé z nich se z uzavřených staly „veřejnými“, na bloku 7 a 11 se hrála živá hudba, Jednička fungovala jako diskotéka. Na Šestce dnes například funguje Klub Čajovna.

Autor textu: Ondřej Horák (text vyšel v časopisu v dubnu 2019 v časopise Týden)

Radio Wave, Pavel Zelinka připomíná historii nejdéle nepřetržitě fungujícího rockového klubu u nás.

Hosty ArtCafé byli mimo jiné zpěvák Michal Prokop nebo publicista Ondřej Horák. celý článek najdete zde…

X